HistorieBojanovice

Málo které české vsi lze vysledovat tak jednoznačnou historickou linii jako Bojanovicím. Od roku 1107, kdy je kníže Svatopluk daroval Ostrovskému klášteru, až po josefinské zrušení kláštera roku 1785 — tedy téměř sedm set let — byly Bojanovice spjaty s benediktinskou klášterní správou. Jen krátká přestávka za husitských válek, kdy je císař Zikmund zastavil vladykovi Jakoubkovi, toto pouto přerušila. Roku 1657 je opat Zoubek z Billenberka vrátil zpět. Klášterní éra se tedy nezachovala jen v listinách, ale vtiskla obci rytmus, hodnoty i způsob správy krajiny, který přetrvával až do moderní doby.

Podle nepodložených zpráv sahají počátky Senešnice do 11. až 12. století, kdy se v okolí vrchu Pleše začalo těžit zlato. Na vrchu Pleši nad dnešním sanatoriem byl starý hluboký důl s odvodňovací štolou, který svého rozkvětu dosáhl za Karla IV. v letech 1346–1378. Zlato přitahovalo lidi do krajiny dávno předtím, než se Senešnice dostala do písemných pramenů. I přes absenci přímých dokladů patří tato tradice zlatokopectví k nejsilnějším příběhům, které si obec uchovává.

Bojanovice nikdy neměly vlastní kostel. Farností patřily ke sv. Kiliánu v Davli a lidé museli překonávat vzdálenost za každou bohoslužbou. Proto se občané rozhodli vybudovat kapli z vlastních prostředků. V roce 1879 byla dokončena a zasvěcena sv. Františku Serafínskému z Assisi. Drobná, leč pečlivě budovaná stavba se stala duchovním středem obce a je dnes zapsána jako kulturní památka. Je to příběh o tom, jak si lidé vzali věci do vlastních rukou a jak péče o místo tvoří jeho identitu.